dupnout
[dupno͡ut]
(3. j. dupne, rozk. dupni, čin. dupl, dupnul, čin. ž. dupla, podst. jm. dupnutí)
sloveso dokonavé
1. (kdo dupne {čím; na co; do čeho})
prudce nebo těžce našlápnout a přitom vydat tupý zvuk:
Každou chvíli si vztekle dupne nohou.
Žena dupla, aby vzbudila chlapcovu pozornost.
Trojskokanka na tréninku omylem dupla na obrubník a přivodila si těžký výron v kotníku.
podst. jm. rytmická dupnutí do podlahy
◊ dupnout na plyn
1. prudce zvýšit rychlost vozidla
2. expresivní zrychlit, zintenzivnit nějaký proces, zvýšit úsilí
→ doklady v korpusu
2. (kdo dupne na co {komu; čím}; do čeho {komu; čím})
šlápnutím silně stlačit a tím poškodit, zničit:
Dupla mi na nohu.
Ležícímu muži dupl přímo do obličeje.
Dupnul mu těžkou botou na špičky.
3. i dupnout si, expresivní (kdo dupne {na koho})
uplatnit energicky svou vůli, poručit, rázně zakročit, vzepřít se:
Uměla si dupnout.
Nechceme obalovnu, dupli si v Českém Dubu.
Na zastupitele stačilo dupnout a rozhodli ve váš prospěch.
◊ dupnout na brzdu / brzdy
1. prudce zabrzdit, přibrzdit
2. expresivní zpomalit nějaký proces, něco omezit, utlumit • zastavit nějakou činnost, něčemu zabránit
→ doklady v korpusu
◊ dupnout na to kolokviální vyšší
1. prudce zrychlit, jet velmi rychle
2. prudce zabrzdit
→ doklady v korpusu
nedokonavé k 1, 2 → dupat 1, 2
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)
[dupno͡ut]
(3. j. dupne, rozk. dupni, čin. dupl, dupnul, čin. ž. dupla, podst. jm. dupnutí)
sloveso dokonavé
1. (kdo dupne {čím; na co; do čeho})
prudce nebo těžce našlápnout a přitom vydat tupý zvuk:
Každou chvíli si vztekle dupne nohou.
Žena dupla, aby vzbudila chlapcovu pozornost.
Trojskokanka na tréninku omylem dupla na obrubník a přivodila si těžký výron v kotníku.
podst. jm. rytmická dupnutí do podlahy
◊ dupnout na plyn
1. prudce zvýšit rychlost vozidla
2. expresivní zrychlit, zintenzivnit nějaký proces, zvýšit úsilí
→ doklady v korpusu
2. (kdo dupne na co {komu; čím}; do čeho {komu; čím})
šlápnutím silně stlačit a tím poškodit, zničit:
Dupla mi na nohu.
Ležícímu muži dupl přímo do obličeje.
Dupnul mu těžkou botou na špičky.
3. i dupnout si, expresivní (kdo dupne {na koho})
uplatnit energicky svou vůli, poručit, rázně zakročit, vzepřít se:
Uměla si dupnout.
Nechceme obalovnu, dupli si v Českém Dubu.
Na zastupitele stačilo dupnout a rozhodli ve váš prospěch.
◊ dupnout na brzdu / brzdy
1. prudce zabrzdit, přibrzdit
2. expresivní zpomalit nějaký proces, něco omezit, utlumit • zastavit nějakou činnost, něčemu zabránit
→ doklady v korpusu
◊ dupnout na to kolokviální vyšší
?kolokviální vyšší
Jako kolokviální vyšší označujeme kolokviální slova a významy, které se poměrně často užívají i v komunikačních situacích, v nichž se přednostně užívá spisovná čeština. V těchto situacích působí jako méně formální, stylově nižší.
kolokviální
Jako kolokviální označujeme slova a významy, které jsou typické pro každodenní vyjadřování a zároveň v něm nepůsobí zhruběle. Tradičně se označují jako nespisovné.
expresivníJako kolokviální vyšší označujeme kolokviální slova a významy, které se poměrně často užívají i v komunikačních situacích, v nichž se přednostně užívá spisovná čeština. V těchto situacích působí jako méně formální, stylově nižší.
kolokviální
Jako kolokviální označujeme slova a významy, které jsou typické pro každodenní vyjadřování a zároveň v něm nepůsobí zhruběle. Tradičně se označují jako nespisovné.
1. prudce zrychlit, jet velmi rychle
2. prudce zabrzdit
→ doklady v korpusu
nedokonavé k 1, 2 → dupat 1, 2
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)