dout
[do͡ut]
(1. j. duji, duju, 3. j. duje, 3. mn. dují, dujou, rozk. duj, čin. dul, podst. jm. dutí)
sloveso nedokonavé
knižní
1. (co duje)
(o větru, vzduchu)
prudce vát, foukat:
Od hor duje studený vítr.
Dul silný vichr, který vyvracel stromy.
Procházka prospěje tělu i duchu, pokud ovšem neduje severák.
2. (kdo duje {do čeho; na co; co})
vyluzovat tóny na dechovém hudebním nástroji, hrát • ústy vhánět výdechový proud, foukat:
Učil se dout na dudy.
Orchestr duje do nástrojů.
Z plných plic duje do obrovské bílé lastury.
podst. jm. Po chvíli mocného dutí do sklářské píšťaly se mu podařila asi deseticentimetrová baňka.
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)
[do͡ut]
(1. j. duji, duju, 3. j. duje, 3. mn. dují, dujou, rozk. duj, čin. dul, podst. jm. dutí)
sloveso nedokonavé
knižní
1. (co duje)
(o větru, vzduchu)
prudce vát, foukat:
Od hor duje studený vítr.
Dul silný vichr, který vyvracel stromy.
Procházka prospěje tělu i duchu, pokud ovšem neduje severák.
2. (kdo duje {do čeho; na co; co})
vyluzovat tóny na dechovém hudebním nástroji, hrát • ústy vhánět výdechový proud, foukat:
Učil se dout na dudy.
Orchestr duje do nástrojů.
Z plných plic duje do obrovské bílé lastury.
podst. jm. Po chvíli mocného dutí do sklářské píšťaly se mu podařila asi deseticentimetrová baňka.
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)