datovat I
[datovat]
(1. j. datuji, datuju, 3. j. datuje, 3. mn. datují, datujou, rozk. datuj, čin. datoval, trp. datován, podst. jm. datování)
sloveso nedokonavé i dokonavé
⟨lat.⟩
1. (kdo, co datuje co {do něj. doby; odkdy; čím})
určovat, určit údaj o době vzniku nebo existence něčeho, časově zařazovat, zařadit:
Na základě usazenin na mořském dně odborníci datují pohyb kontinentů.
Nález archeologové datovali do čtrnáctého století.
Listinu literatura rámcově datuje mezi roky 1318 a 1342.
2. (kdo datuje co {čím})
opatřovat, opatřit datem:
Auditor musí zprávu datovat a podepsat.
Roku 1342 Karel IV. na hradě Brumově datoval listiny, kterými potvrdil přesuny majetků mezi místními šlechtici.
Závěť je datována 5. června 1920.
Nápisy jsou datovány rokem 1545.
podstatné jméno → i datování
přídavné jméno → i datovaný
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)
[datovat]
(1. j. datuji, datuju, 3. j. datuje, 3. mn. datují, datujou, rozk. datuj, čin. datoval, trp. datován, podst. jm. datování)
sloveso nedokonavé i dokonavé
⟨lat.⟩
1. (kdo, co datuje co {do něj. doby; odkdy; čím})
určovat, určit údaj o době vzniku nebo existence něčeho, časově zařazovat, zařadit:
Na základě usazenin na mořském dně odborníci datují pohyb kontinentů.
Nález archeologové datovali do čtrnáctého století.
Listinu literatura rámcově datuje mezi roky 1318 a 1342.
2. (kdo datuje co {čím})
opatřovat, opatřit datem:
Auditor musí zprávu datovat a podepsat.
Roku 1342 Karel IV. na hradě Brumově datoval listiny, kterými potvrdil přesuny majetků mezi místními šlechtici.
Závěť je datována 5. června 1920.
Nápisy jsou datovány rokem 1545.
podstatné jméno → i datování
přídavné jméno → i datovaný
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)