datování
[datovaːňiː]
(2. j. -í)
podstatné jméno rodu středního
odborné
1. (čeho)
časové zařazení předmětů, událostí ap., např. určení doby jejich vzniku, existence syn. datace 2:
přesné datování vzniku hradiště
datování počátku novověku
nové metody datování archeologických nálezů
Výzkumníci se zabývají datováním mořských sedimentů.
□ radiokarbonové datování archeologie, geologie □ radiouhlíkové datování archeologie, geologie
určování stáří organického materiálu (kosterních pozůstatků, dřeva, kůže ap.), při němž se využívá poločasu rozpadu radioaktivního izotopu uhlíku
2.
označení, určení nějakého přesně stanoveného období pomocí časových jednotek:
datování podle křesťanského kalendáře
V raném novověku se rozšířeným způsobem datování stalo počítání let panování.
Teprve během středověku reformou juliánského kalendáře došlo ke sjednocení datování a konec roku připadl na 31. prosinec.
→ i datovat I
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)
[datovaːňiː]
(2. j. -í)
podstatné jméno rodu středního
odborné
1. (čeho)
časové zařazení předmětů, událostí ap., např. určení doby jejich vzniku, existence syn. datace 2:
přesné datování vzniku hradiště
datování počátku novověku
nové metody datování archeologických nálezů
Výzkumníci se zabývají datováním mořských sedimentů.
□ radiokarbonové datování archeologie, geologie □ radiouhlíkové datování archeologie, geologie
určování stáří organického materiálu (kosterních pozůstatků, dřeva, kůže ap.), při němž se využívá poločasu rozpadu radioaktivního izotopu uhlíku
2.
označení, určení nějakého přesně stanoveného období pomocí časových jednotek:
datování podle křesťanského kalendáře
V raném novověku se rozšířeným způsobem datování stalo počítání let panování.
Teprve během středověku reformou juliánského kalendáře došlo ke sjednocení datování a konec roku připadl na 31. prosinec.
→ i datovat I
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)