citýrovat
[cɪtiːrovat]
(1. j. -ruju, -ruji, 3. j. -ruje, 3. mn. -rují, -rujou, rozk. (ne)citýruj, čin. -roval, trp. -rován, podst. jm. -rování)
sloveso nedokonavé
⟨něm.<lat.⟩
zastaralé kolokv.
(kdo citýruje koho4)
trápit, obtěžovat zbytečnými, malichernými požadavky nebo příkazy syn. sekýrovat:
Furt mě citýruješ, už toho mám dost.
Proč ho necháš, aby tě pořád pro nic za nic citýroval?
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)
[cɪtiːrovat]
(1. j. -ruju, -ruji, 3. j. -ruje, 3. mn. -rují, -rujou, rozk. (ne)citýruj, čin. -roval, trp. -rován, podst. jm. -rování)
sloveso nedokonavé
⟨něm.<lat.⟩
zastaralé kolokv.
?kolokviální
Jako kolokviální označujeme slova a významy, které jsou typické pro každodenní vyjadřování a zároveň v něm nepůsobí zhruběle. Tradičně se označují jako nespisovné.
Jako kolokviální označujeme slova a významy, které jsou typické pro každodenní vyjadřování a zároveň v něm nepůsobí zhruběle. Tradičně se označují jako nespisovné.
(kdo citýruje koho4)
trápit, obtěžovat zbytečnými, malichernými požadavky nebo příkazy syn. sekýrovat:
Furt mě citýruješ, už toho mám dost.
Proč ho necháš, aby tě pořád pro nic za nic citýroval?
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)