brekot
[brekot]
(2. j. -tu, 6. j. -tu)
podstatné jméno rodu mužského neživotného
kolokviální vyšší
projev zármutku, bolesti, rozrušení ap. vyjadřovaný slzami a vzlykáním syn. brek, pláč:
Pustila se do hlasitého brekotu.
Dítě ho v noci probudilo brekotem.
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)
[brekot]
(2. j. -tu, 6. j. -tu)
podstatné jméno rodu mužského neživotného
kolokviální vyšší
?kolokviální vyšší
Jako kolokviální vyšší označujeme kolokviální slova a významy, které se poměrně často užívají i v komunikačních situacích, v nichž se přednostně užívá spisovná čeština. V těchto situacích působí jako méně formální, stylově nižší.
kolokviální
Jako kolokviální označujeme slova a významy, které jsou typické pro každodenní vyjadřování a zároveň v něm nepůsobí zhruběle. Tradičně se označují jako nespisovné.
Jako kolokviální vyšší označujeme kolokviální slova a významy, které se poměrně často užívají i v komunikačních situacích, v nichž se přednostně užívá spisovná čeština. V těchto situacích působí jako méně formální, stylově nižší.
kolokviální
Jako kolokviální označujeme slova a významy, které jsou typické pro každodenní vyjadřování a zároveň v něm nepůsobí zhruběle. Tradičně se označují jako nespisovné.
projev zármutku, bolesti, rozrušení ap. vyjadřovaný slzami a vzlykáním syn. brek, pláč:
Pustila se do hlasitého brekotu.
Dítě ho v noci probudilo brekotem.
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)