blahořečit
[blahořečɪt]
(3. j., 3. mn. -řečí, rozk. -řeč, čin. -řečil, trp. -řečen, podst. jm. -řečení)
sloveso nedokonavé
1. knižní (kdo blahořečí komu, čemu; koho4, co; z něj. příčiny {komu, čemu; koho4, co})
vzdávat, vyjadřovat velkou úctu, chválu, dík, chválit, velebit:
blahořečit mírnému počasí
Babička blahořečí paní doktorce.
Neustále blahořečí život v cizině.
Blahořečil Bohu za záchranu.
Ve vedru jsme blahořečili každému stromu za poskytnutý stín.
Blahořečil osudu, že mu přihrál životní šanci.
V duchu jsem si blahořečila, že jsem nezapomněla pláštěnku.
Blahořečím člověka, který vynalezl myčku.
2. náboženství (kdo blahořečí koho4)
prohlašovat zemřelého člena katolické církve za blahoslaveného syn. beatifikovat, blahoslavit 1:
Papež blahořečil Matku Terezu z Kalkaty.
podstatné jméno → i blahořečení
přídavné jméno → i blahořečený I
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)
[blahořečɪt]
(3. j., 3. mn. -řečí, rozk. -řeč, čin. -řečil, trp. -řečen, podst. jm. -řečení)
sloveso nedokonavé
1. knižní (kdo blahořečí komu, čemu; koho4, co; z něj. příčiny {komu, čemu; koho4, co})
vzdávat, vyjadřovat velkou úctu, chválu, dík, chválit, velebit:
blahořečit mírnému počasí
Babička blahořečí paní doktorce.
Neustále blahořečí život v cizině.
Blahořečil Bohu za záchranu.
Ve vedru jsme blahořečili každému stromu za poskytnutý stín.
Blahořečil osudu, že mu přihrál životní šanci.
V duchu jsem si blahořečila, že jsem nezapomněla pláštěnku.
Blahořečím člověka, který vynalezl myčku.
2. náboženství (kdo blahořečí koho4)
prohlašovat zemřelého člena katolické církve za blahoslaveného syn. beatifikovat, blahoslavit 1:
Papež blahořečil Matku Terezu z Kalkaty.
podstatné jméno → i blahořečení
přídavné jméno → i blahořečený I
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)