blábolit
[blaːbolɪt]
(3. j., 3. mn. -lí, rozk. (ne)blábol, čin. -lil, podst. jm. -lení)
sloveso nedokonavé
expresivní
1. (kdo blábolí co; o čem; že…; jak…; „…“; ~)
mluvit, vyjadřovat se bez rozmyslu, zbytečně, hodně, tlachat syn. žvanit, plácat:
blábolit nesmysly
Hosté pořád dokola blábolili o mizerném počasí.
Pořád blábolí, jak se mu líbím.
Celý večer trapně blábolil: doba byla taková.
Začal něco blábolit, ale nikdo ho neposlouchal.
Furt blábolí, že se bude stěhovat, ale skutek utek.
podst. jm. Odpusť si to zbytečné blábolení.
2. (kdo blábolí co; o čem)
při zastřeném vědomí mluvit zmateně a nesouvisle, mumlat:
V deliriu něco blábolil.
Nesouvisle blábolil o nějakém spiknutí.
Sotva stál na nohou a pouze cosi nesrozumitelně blábolil.
podst. jm. Držel ji za ruku a poslouchal její opilé blábolení, dokud neusnula.
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)
[blaːbolɪt]
(3. j., 3. mn. -lí, rozk. (ne)blábol, čin. -lil, podst. jm. -lení)
sloveso nedokonavé
expresivní
1. (kdo blábolí co; o čem; že…; jak…; „…“; ~)
mluvit, vyjadřovat se bez rozmyslu, zbytečně, hodně, tlachat syn. žvanit, plácat:
blábolit nesmysly
Hosté pořád dokola blábolili o mizerném počasí.
Pořád blábolí, jak se mu líbím.
Celý večer trapně blábolil: doba byla taková.
Začal něco blábolit, ale nikdo ho neposlouchal.
Furt blábolí, že se bude stěhovat, ale skutek utek.
podst. jm. Odpusť si to zbytečné blábolení.
2. (kdo blábolí co; o čem)
při zastřeném vědomí mluvit zmateně a nesouvisle, mumlat:
V deliriu něco blábolil.
Nesouvisle blábolil o nějakém spiknutí.
Sotva stál na nohou a pouze cosi nesrozumitelně blábolil.
podst. jm. Držel ji za ruku a poslouchal její opilé blábolení, dokud neusnula.
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)