houst
[ho͡ust]
(častěji infinitiv housti, 3. j. hude, rozk. huď, čin. hudl, podst. jm. hudení)
sloveso nedokonavé
knižní, často žertovné
(kdo hude {co; na co})
hrát na hudební nástroj:
První koledy hudl na housličky spolu s tatínkem.
Pasáčci hudou na píšťaly.
Ovládali jsme celý trampský repertoár a hudli jsme tak dlouho v parku, dokud nás někdo nevyhodil.
přen. Všechny významné politické tlampače hudou stejnou píseň o snižování daní.
◊ nouze naučila Dalibora housti
člověk ve svízelné situaci dokáže dělat věci, které by jinak nesvedl
→ doklady v korpusu
Podle českého šlechtice a rytíře Dalibora z Kozojed (15. století), který se podle pověsti naučil ve vězení hrát na housle.
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)
[ho͡ust]
(častěji infinitiv housti, 3. j. hude, rozk. huď, čin. hudl, podst. jm. hudení)
sloveso nedokonavé
knižní, často žertovné
(kdo hude {co; na co})
hrát na hudební nástroj:
První koledy hudl na housličky spolu s tatínkem.
Pasáčci hudou na píšťaly.
Ovládali jsme celý trampský repertoár a hudli jsme tak dlouho v parku, dokud nás někdo nevyhodil.
přen. Všechny významné politické tlampače hudou stejnou píseň o snižování daní.
◊ nouze naučila Dalibora housti
člověk ve svízelné situaci dokáže dělat věci, které by jinak nesvedl
→ doklady v korpusu
Podle českého šlechtice a rytíře Dalibora z Kozojed (15. století), který se podle pověsti naučil ve vězení hrát na housle.
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)