hubit
[hubɪt]
(3. j., 3. mn. hubí, rozk. hub, čin. hubil, trp. huben, podst. jm. hubení)
sloveso nedokonavé
(kdo hubí co, koho4 {čím}), (co hubí co, koho4)
způsobovat zánik, smrt něčeho, zprav. živých organismů v určitém prostoru, ničit:
hubit škůdce / potkany
Populace brouků lze hubit postřikem insekticidu.
Přípravek velmi dobře hubí psárku polní a další jednoleté plevele.
V přírodě jsou roztoči hubeni přirozenými nepřáteli.
podst. jm. Tento přípravek byl vyvinut na hubení všech druhů mšic.
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)
[hubɪt]
(3. j., 3. mn. hubí, rozk. hub, čin. hubil, trp. huben, podst. jm. hubení)
sloveso nedokonavé
(kdo hubí co, koho4 {čím}), (co hubí co, koho4)
způsobovat zánik, smrt něčeho, zprav. živých organismů v určitém prostoru, ničit:
hubit škůdce / potkany
Populace brouků lze hubit postřikem insekticidu.
Přípravek velmi dobře hubí psárku polní a další jednoleté plevele.
V přírodě jsou roztoči hubeni přirozenými nepřáteli.
podst. jm. Tento přípravek byl vyvinut na hubení všech druhů mšic.
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)