hrobař
[hrobař̥], 2. j. [hrobaře]
(2. j. -ře, 3., 6. j. -ři, -řovi, 1. mn. -ři)
podstatné jméno rodu mužského životného
1.
pracovník, který kope hroby a pohřbívá mrtvé syn. hrobník 1:
Vystřídal profese metaře, hrobaře a třídiče odpadků.
Hrobaři nestačili kopat hroby.
2. expresivní
kdo něco ničí, působí konec, zánik něčeho (např. myšlenky, projektu) syn. hrobník 2:
hrobař demokracie
Nelze se přece ze dne na den stát z hrobaře svobody jejím ochráncem.
► hrobařka
[hrobař̥ka], 2. mn. [hrobařek]
(2. j. -řky, 2. mn. -řek)
podstatné jméno rodu ženského
1.
syn. hrobnice:
V dětství mluvila o tom, že bude hrobařkou.
2.
hrobařka svobody slova
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)
[hrobař̥], 2. j. [hrobaře]
(2. j. -ře, 3., 6. j. -ři, -řovi, 1. mn. -ři)
podstatné jméno rodu mužského životného
1.
pracovník, který kope hroby a pohřbívá mrtvé syn. hrobník 1:
Vystřídal profese metaře, hrobaře a třídiče odpadků.
Hrobaři nestačili kopat hroby.
2. expresivní
kdo něco ničí, působí konec, zánik něčeho (např. myšlenky, projektu) syn. hrobník 2:
hrobař demokracie
Nelze se přece ze dne na den stát z hrobaře svobody jejím ochráncem.
► hrobařka
[hrobař̥ka], 2. mn. [hrobařek]
(2. j. -řky, 2. mn. -řek)
podstatné jméno rodu ženského
1.
syn. hrobnice:
V dětství mluvila o tom, že bude hrobařkou.
2.
hrobařka svobody slova
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)