hranice
[hraňɪce]
(2. j. -ce, 2. mn. -c)
podstatné jméno rodu ženského
1. i pomnožné hranice
pomezní čára oddělující od sebe dvě sousedící plochy, oblasti, státy ap.:
hranice okresu / kraje / regionu
vytyčit hranici pozemků
překročit / přejet státní hranice
odejít za hranice emigrovat
Aš leží poblíž hranic s Německem.
Přes dříve nepropustnou hranici mezi Českem a Rakouskem se můžete nyní pohodlně vydat na kole nebo pěšky.
Je uznávaný i za hranicemi. v zahraničí
□ zelená hranice
úsek státní hranice mimo hraniční přechod, procházející přírodním neobydleným prostředím
2.
pomyslné rozhraní mezi dvěma jevy, oblastmi ap., předěl, rozmezí:
hranice mezi dnem a nocí
ocitnout se na hranici mezi životem a smrtí
Hranice mezi úspěchem a neúspěchem je velice tenká.
V autorových prózách se stírají hranice mezi realitou a fikcí.
3.
přesně určená mez, míra něčeho:
horní / dolní / spodní hranice trestu
zvýšení věkové hranice pro odchod do důchodu
Počet nemocných dosáhl hranice epidemie.
Každý objev posouvá hranice poznání.
□ hranice chudoby
oficiálně stanovená minimální výše příjmů občana, pod níž nastává stav hmotné nouze, vypočítaná zpravidla jako procentuální podíl průměrného příjmu v dané zemi
4.
narovnaná hromada předmětů, zprav. dříví:
pohřební hranice
U kamen stojí neubývající hranice dřeva.
Jan Hus byl upálen na hranici.
□ (horní) hranice lesa botanika, geografie
vegetační hranice, nad kterou už neroste souvislý lesní porost
◊ bez hranic
bez jakéhokoli omezení v míře vlastnosti, intenzitě děje, činnosti
◊ být (daleko) za hranicí něčeho ◊ jít / zajít (daleko) za hranici něčeho
překračovat, překročit (obvyklou, únosnou, přípustnou ap.) mez, míru něčeho
→ doklady v korpusu
◊ neznat hranic
1. být krajně intenzivní, zdánlivě nekonečný, neomezený
2. nekriticky, nerozumně nebo bezohledně něco přehánět
◊ pohybovat se / být / balancovat na hranici zákona
jednat způsobem, který je nemorální nebo z jiného hlediska problematický, ale který nelze jednoznačně označit za protiprávní • jednat protiprávně
◊ posouvat hranice (lidských) možností
dokazovat něco, co je za normálních okolností (pro člověka) nemožné nebo obtížně realizovatelné
◊ překročit všechny / veškeré hranice (něčeho)
1. chovat se naprosto nepřiměřeně, nevhodně, přesáhnout únosnou míru něčeho
2. porušit všeobecně uznávaná pravidla, normy v nějaké oblasti
◊ všechno má své / svoje hranice
něco je omezené, není to nekonečné, nelze to neustále tolerovat
► hranička
[hraňɪčka]
(2. j. -čky, 2. mn. -ček)
podstatné jméno rodu ženského
Zapálil jsem hraničku třísek.
Na pultě mají úhledné hraničky dětského oblečení.
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)
[hraňɪce]
(2. j. -ce, 2. mn. -c)
podstatné jméno rodu ženského
1. i pomnožné hranice
pomezní čára oddělující od sebe dvě sousedící plochy, oblasti, státy ap.:
hranice okresu / kraje / regionu
vytyčit hranici pozemků
překročit / přejet státní hranice
odejít za hranice emigrovat
Aš leží poblíž hranic s Německem.
Přes dříve nepropustnou hranici mezi Českem a Rakouskem se můžete nyní pohodlně vydat na kole nebo pěšky.
Je uznávaný i za hranicemi. v zahraničí
□ zelená hranice
úsek státní hranice mimo hraniční přechod, procházející přírodním neobydleným prostředím
2.
pomyslné rozhraní mezi dvěma jevy, oblastmi ap., předěl, rozmezí:
hranice mezi dnem a nocí
ocitnout se na hranici mezi životem a smrtí
Hranice mezi úspěchem a neúspěchem je velice tenká.
V autorových prózách se stírají hranice mezi realitou a fikcí.
3.
přesně určená mez, míra něčeho:
horní / dolní / spodní hranice trestu
zvýšení věkové hranice pro odchod do důchodu
Počet nemocných dosáhl hranice epidemie.
Každý objev posouvá hranice poznání.
□ hranice chudoby
oficiálně stanovená minimální výše příjmů občana, pod níž nastává stav hmotné nouze, vypočítaná zpravidla jako procentuální podíl průměrného příjmu v dané zemi
4.
narovnaná hromada předmětů, zprav. dříví:
pohřební hranice
U kamen stojí neubývající hranice dřeva.
Jan Hus byl upálen na hranici.
□ (horní) hranice lesa botanika, geografie
vegetační hranice, nad kterou už neroste souvislý lesní porost
◊ bez hranic
bez jakéhokoli omezení v míře vlastnosti, intenzitě děje, činnosti
◊ být (daleko) za hranicí něčeho ◊ jít / zajít (daleko) za hranici něčeho
překračovat, překročit (obvyklou, únosnou, přípustnou ap.) mez, míru něčeho
→ doklady v korpusu
◊ neznat hranic
1. být krajně intenzivní, zdánlivě nekonečný, neomezený
2. nekriticky, nerozumně nebo bezohledně něco přehánět
◊ pohybovat se / být / balancovat na hranici zákona
jednat způsobem, který je nemorální nebo z jiného hlediska problematický, ale který nelze jednoznačně označit za protiprávní • jednat protiprávně
◊ posouvat hranice (lidských) možností
dokazovat něco, co je za normálních okolností (pro člověka) nemožné nebo obtížně realizovatelné
◊ překročit všechny / veškeré hranice (něčeho)
1. chovat se naprosto nepřiměřeně, nevhodně, přesáhnout únosnou míru něčeho
2. porušit všeobecně uznávaná pravidla, normy v nějaké oblasti
◊ všechno má své / svoje hranice
něco je omezené, není to nekonečné, nelze to neustále tolerovat
► hranička
[hraňɪčka]
(2. j. -čky, 2. mn. -ček)
podstatné jméno rodu ženského
Zapálil jsem hraničku třísek.
Na pultě mají úhledné hraničky dětského oblečení.
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)