finta
[fɪnta]
(2. j. -ty)
podstatné jméno rodu ženského
⟨it.⟩
1. kolokviální vyšší
vědomě předstírané neupřímné konání s cílem někoho oklamat syn. lest, trik:
Zloděj použil osvědčenou fintu s rozměňováním peněz.
Na takové průhledné finty neskočím.
Častou fintou podvodníků je údajná výhra v nějaké soutěži.
Byla to jen finta na voliče.
2. slang: sport
náznak pohybu k oklamání soupeře, klamavý pohyb:
Hráč si občas vypomůže taktickou fintou.
Finty s míčem mu vůbec nevycházely.
Nechali si vstřelit tři góly včetně jednoduché finty při rozehrávce rohu.
Díky fintám můžeme strhnout vývoj zápasu na svoji stranu.
3. kolokviální vyšší
důvtipný způsob řešení syn. trik:
Že je perník upečený, poznáte díky jednoduché fintě – když zapíchnete do středu špejli.
Představil novou fintu na shazování kil.
► fintička
[fɪnťɪčka]
(2. j. -čky, 2. mn. -ček)
podstatné jméno rodu ženského
1.
Převáděči a uprchlíci musejí kvůli zvýšené ostraze hranic zkoušet i nové fintičky.
2.
Hráči předvedli své herní dovednosti a fintičky při hře na jeden koš.
3.
Skupina se drží svého typického prostého zvuku, občas jej však ozvláštní drobnými aranžérskými fintičkami.
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)
[fɪnta]
(2. j. -ty)
podstatné jméno rodu ženského
⟨it.⟩
1. kolokviální vyšší
?kolokviální vyšší
Jako kolokviální vyšší označujeme kolokviální slova a významy, které se poměrně často užívají i v komunikačních situacích, v nichž se přednostně užívá spisovná čeština. V těchto situacích působí jako méně formální, stylově nižší.
kolokviální
Jako kolokviální označujeme slova a významy, které jsou typické pro každodenní vyjadřování a zároveň v něm nepůsobí zhruběle. Tradičně se označují jako nespisovné.
Jako kolokviální vyšší označujeme kolokviální slova a významy, které se poměrně často užívají i v komunikačních situacích, v nichž se přednostně užívá spisovná čeština. V těchto situacích působí jako méně formální, stylově nižší.
kolokviální
Jako kolokviální označujeme slova a významy, které jsou typické pro každodenní vyjadřování a zároveň v něm nepůsobí zhruběle. Tradičně se označují jako nespisovné.
vědomě předstírané neupřímné konání s cílem někoho oklamat syn. lest, trik:
Zloděj použil osvědčenou fintu s rozměňováním peněz.
Na takové průhledné finty neskočím.
Častou fintou podvodníků je údajná výhra v nějaké soutěži.
Byla to jen finta na voliče.
2. slang: sport
náznak pohybu k oklamání soupeře, klamavý pohyb:
Hráč si občas vypomůže taktickou fintou.
Finty s míčem mu vůbec nevycházely.
Nechali si vstřelit tři góly včetně jednoduché finty při rozehrávce rohu.
Díky fintám můžeme strhnout vývoj zápasu na svoji stranu.
3. kolokviální vyšší
?kolokviální vyšší
Jako kolokviální vyšší označujeme kolokviální slova a významy, které se poměrně často užívají i v komunikačních situacích, v nichž se přednostně užívá spisovná čeština. V těchto situacích působí jako méně formální, stylově nižší.
kolokviální
Jako kolokviální označujeme slova a významy, které jsou typické pro každodenní vyjadřování a zároveň v něm nepůsobí zhruběle. Tradičně se označují jako nespisovné.
Jako kolokviální vyšší označujeme kolokviální slova a významy, které se poměrně často užívají i v komunikačních situacích, v nichž se přednostně užívá spisovná čeština. V těchto situacích působí jako méně formální, stylově nižší.
kolokviální
Jako kolokviální označujeme slova a významy, které jsou typické pro každodenní vyjadřování a zároveň v něm nepůsobí zhruběle. Tradičně se označují jako nespisovné.
důvtipný způsob řešení syn. trik:
Že je perník upečený, poznáte díky jednoduché fintě – když zapíchnete do středu špejli.
Představil novou fintu na shazování kil.
► fintička
[fɪnťɪčka]
(2. j. -čky, 2. mn. -ček)
podstatné jméno rodu ženského
1.
Převáděči a uprchlíci musejí kvůli zvýšené ostraze hranic zkoušet i nové fintičky.
2.
Hráči předvedli své herní dovednosti a fintičky při hře na jeden koš.
3.
Skupina se drží svého typického prostého zvuku, občas jej však ozvláštní drobnými aranžérskými fintičkami.
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)