blouznit
[blo͡uzňɪt]
(3. j., 3. mn. -ní, rozk. (ne)blouzni, čin. -nil, podst. jm. -nění)
sloveso nedokonavé
1. (kdo blouzní ~)
zmateně, nesouvisle mluvit, zprav. v horečce:
Syn měl vysokou teplotu a celou noc blouznil.
2. (kdo blouzní o čem, o kom; po kom, po čem)
oddávat se nereálným představám, toužebně snít:
blouznit o velké budoucnosti
Celý život blouznila po své dívčí lásce.
Fanatici začali blouznit o konci světa.
Blouznil o tom, jak vydělá miliony.
podst. jm. náboženské / romantické blouznění
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)
[blo͡uzňɪt]
(3. j., 3. mn. -ní, rozk. (ne)blouzni, čin. -nil, podst. jm. -nění)
sloveso nedokonavé
1. (kdo blouzní ~)
zmateně, nesouvisle mluvit, zprav. v horečce:
Syn měl vysokou teplotu a celou noc blouznil.
2. (kdo blouzní o čem, o kom; po kom, po čem)
oddávat se nereálným představám, toužebně snít:
blouznit o velké budoucnosti
Celý život blouznila po své dívčí lásce.
Fanatici začali blouznit o konci světa.
Blouznil o tom, jak vydělá miliony.
podst. jm. náboženské / romantické blouznění
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)