fajn I
[fajn]
(neskl.)
přídavné jméno
⟨něm.⟩
kolokviální
1.
přinášející pohodu, uspokojení, příjemný, pěkný syn. fajnový 4:
mít fajn práci
Bylo to prostě moc fajn odpoledne.
Na horách je to fajn.
2.
který se chová sympaticky, přátelsky, příjemný syn. fajnový 3:
Sešla se tam fajn parta lidí.
Kája byl fajn kluk, měl vždycky skvělé nápady.
Publikum bylo fajn.
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)
[fajn]
(neskl.)
přídavné jméno
⟨něm.⟩
kolokviální
?kolokviální
Jako kolokviální označujeme slova a významy, které jsou typické pro každodenní vyjadřování a zároveň v něm nepůsobí zhruběle. Tradičně se označují jako nespisovné.
Jako kolokviální označujeme slova a významy, které jsou typické pro každodenní vyjadřování a zároveň v něm nepůsobí zhruběle. Tradičně se označují jako nespisovné.
1.
přinášející pohodu, uspokojení, příjemný, pěkný syn. fajnový 4:
mít fajn práci
Bylo to prostě moc fajn odpoledne.
Na horách je to fajn.
2.
který se chová sympaticky, přátelsky, příjemný syn. fajnový 3:
Sešla se tam fajn parta lidí.
Kája byl fajn kluk, měl vždycky skvělé nápady.
Publikum bylo fajn.
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)