fajn II
[fajn]
příslovce
⟨něm.⟩
kolokviální
1.
způsobem přinášejícím pohodu, uspokojení, vyvolávajícím příjemné pocity, příjemně, pěkně:
V novém účesu se cítím fajn.
Bylo mi s tebou moc fajn.
Buď bez starosti, tati, mám se fajn.
Mějte se fajn!
2. v přísudku (že…; kdyby…; INF)
(ve spojení se slovesem být)
vyjadřuje kladné hodnocení děje nebo stavu, hodnocení situace jako žádoucí, prospěšné syn. dobře I/7:
To je fajn, že jste přišli.
Je fajn, že se tím začal někdo zabývat.
Je fajn, když vám někdo pomůže.
Bylo by fajn, kdyby se to povedlo.
Napíšu jí, že by bylo fajn se domluvit.
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)
[fajn]
příslovce
⟨něm.⟩
kolokviální
?kolokviální
Jako kolokviální označujeme slova a významy, které jsou typické pro každodenní vyjadřování a zároveň v něm nepůsobí zhruběle. Tradičně se označují jako nespisovné.
Jako kolokviální označujeme slova a významy, které jsou typické pro každodenní vyjadřování a zároveň v něm nepůsobí zhruběle. Tradičně se označují jako nespisovné.
1.
způsobem přinášejícím pohodu, uspokojení, vyvolávajícím příjemné pocity, příjemně, pěkně:
V novém účesu se cítím fajn.
Bylo mi s tebou moc fajn.
Buď bez starosti, tati, mám se fajn.
Mějte se fajn!
2. v přísudku (že…; kdyby…; INF)
(ve spojení se slovesem být)
vyjadřuje kladné hodnocení děje nebo stavu, hodnocení situace jako žádoucí, prospěšné syn. dobře I/7:
To je fajn, že jste přišli.
Je fajn, že se tím začal někdo zabývat.
Je fajn, když vám někdo pomůže.
Bylo by fajn, kdyby se to povedlo.
Napíšu jí, že by bylo fajn se domluvit.
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)