emanace
[ʔemanace]
(2. j. -ce)
podstatné jméno rodu ženského
⟨lat.⟩
1. filoz.
proces vznikání, vyzařování jednotliviny z původního jednotícího celku, základu (z božství, idey, ap.):
novoplatónská teorie emanace jsoucen z původní jednoty
nauka o emanaci božské podstaty do vesmíru
2. chem.
únik, uvolňování (radioaktivních) plynů z hornin, paliva, půdy ap. do ovzduší • plyn (izotop radonu) vzniklý při radioaktivním rozpadu pevné látky:
Radioaktivní emanace je neviditelná a její následky se dostavují až po desetiletích.
Emanace se v horninách šíří díky porozitě.
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)
[ʔemanace]
(2. j. -ce)
podstatné jméno rodu ženského
⟨lat.⟩
1. filoz.
proces vznikání, vyzařování jednotliviny z původního jednotícího celku, základu (z božství, idey, ap.):
novoplatónská teorie emanace jsoucen z původní jednoty
nauka o emanaci božské podstaty do vesmíru
2. chem.
únik, uvolňování (radioaktivních) plynů z hornin, paliva, půdy ap. do ovzduší • plyn (izotop radonu) vzniklý při radioaktivním rozpadu pevné látky:
Radioaktivní emanace je neviditelná a její následky se dostavují až po desetiletích.
Emanace se v horninách šíří díky porozitě.
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)