divně
[ďɪvňe]
(2. st. -něji)
příslovce
1.
způsobem budícím údiv, překvapení, znepokojení syn. zvláštně, podivně:
tvářit se divně
Chodí divně oblečený.
Včera se chovali ještě divněji než jindy.
2. i divno, v přísudku (komu)
(zejména ve spojení se slovesem být)
vyjadřuje, že někdo prožívá zvláštní, nepříjemný stav, necítí se dobře:
Je mi nějak divně, všechno mě bolí.
kniž. Bylo mu divno u srdce.
◊ dívat se na někoho divně
pohlížet na někoho s nedůvěrou, podezřívavě • pohlížet na někoho jako na výstředníka
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)
[ďɪvňe]
(2. st. -něji)
příslovce
1.
způsobem budícím údiv, překvapení, znepokojení syn. zvláštně, podivně:
tvářit se divně
Chodí divně oblečený.
Včera se chovali ještě divněji než jindy.
2. i divno, v přísudku (komu)
(zejména ve spojení se slovesem být)
vyjadřuje, že někdo prožívá zvláštní, nepříjemný stav, necítí se dobře:
Je mi nějak divně, všechno mě bolí.
kniž. Bylo mu divno u srdce.
◊ dívat se na někoho divně
pohlížet na někoho s nedůvěrou, podezřívavě • pohlížet na někoho jako na výstředníka
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)