dštít
[tšťiːt]
(3. j., 3. mn. dští, rozk. dšti, čin. dštil, trp. dštěn, podst. jm. dštění)
sloveso nedokonavé
knižní
1. (co dští {odkud; kam}), neosobní (dští)
(hustě) pršet, padat v kapkách:
Z nebe dští přívaly vod a na nás není nitka suchá.
2. (co dští co {kam})
vydávat ze sebe rychle a ve větším množství:
Sopka dštila na město popel.
podst. jm. dštění dýmu
přen. Dštil nenávist vůči nepřátelům.
◊ dštít na někoho / něco (oheň a) síru knižní
slovně na někoho nebo něco útočit, ostře nadávat, pomlouvat
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)
[tšťiːt]
(3. j., 3. mn. dští, rozk. dšti, čin. dštil, trp. dštěn, podst. jm. dštění)
sloveso nedokonavé
knižní
1. (co dští {odkud; kam}), neosobní (dští)
(hustě) pršet, padat v kapkách:
Z nebe dští přívaly vod a na nás není nitka suchá.
2. (co dští co {kam})
vydávat ze sebe rychle a ve větším množství:
Sopka dštila na město popel.
podst. jm. dštění dýmu
přen. Dštil nenávist vůči nepřátelům.
◊ dštít na někoho / něco (oheň a) síru knižní
slovně na někoho nebo něco útočit, ostře nadávat, pomlouvat
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)