dopustit I
[dopusťɪt]
(3. j., 3. mn. -ustí, rozk. (ne)dopusť, čin. -ustil, trp. -uštěn, podst. jm. -uštění)
sloveso dokonavé
1. (kdo dopustí co), (kdo dopustí, aby…; že…)
neudělat nic proti něčemu špatnému, nedovolenému, nežádoucímu, dovolit, připustit:
dopustit šikanování dětí
nedopustit opakování tragédie
Nikdy nedopusťte, aby vám práce zabrala všechen čas.
Jak mohla policie dopustit, že k incidentu vůbec došlo?
2. zastaralé (kdo, co dopustí co {na koho}), (kdo, co dopustí, aby…)
(o nadpřirozených bytostech ap.)
způsobit, aby se stalo zprav. něco zlého, špatného, seslat:
Bůh nedopustí na člověka větší zkoušky, než člověk dokáže snést.
◊ když pánbůh / pánbu / Pán Bůh dopustí, (tak) i motyka spustí
někdy se stávají i nepravděpodobné věci
◊ nedat / nenechat na něco / někoho dopustit
mít něco nebo někoho ve velké oblibě • hájit, bránit něco nebo někoho za všech okolností
nedokonavé k 1, 2 → dopouštět I 1, 2
podstatné jméno → i dopuštění
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)
[dopusťɪt]
(3. j., 3. mn. -ustí, rozk. (ne)dopusť, čin. -ustil, trp. -uštěn, podst. jm. -uštění)
sloveso dokonavé
1. (kdo dopustí co), (kdo dopustí, aby…; že…)
neudělat nic proti něčemu špatnému, nedovolenému, nežádoucímu, dovolit, připustit:
dopustit šikanování dětí
nedopustit opakování tragédie
Nikdy nedopusťte, aby vám práce zabrala všechen čas.
Jak mohla policie dopustit, že k incidentu vůbec došlo?
2. zastaralé (kdo, co dopustí co {na koho}), (kdo, co dopustí, aby…)
(o nadpřirozených bytostech ap.)
způsobit, aby se stalo zprav. něco zlého, špatného, seslat:
Bůh nedopustí na člověka větší zkoušky, než člověk dokáže snést.
◊ když pánbůh / pánbu / Pán Bůh dopustí, (tak) i motyka spustí
někdy se stávají i nepravděpodobné věci
◊ nedat / nenechat na něco / někoho dopustit
mít něco nebo někoho ve velké oblibě • hájit, bránit něco nebo někoho za všech okolností
nedokonavé k 1, 2 → dopouštět I 1, 2
podstatné jméno → i dopuštění
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)