domluva
[domluva]
(2. j. -vy)
podstatné jméno rodu ženského
1. (s kým; mezi kým; o čem; na čem)
dosáhnutí shody, souladu ve věcech, které jsou předmětem rozhovoru, vyjednávání ap., dohoda:
osobní / ústní / telefonická domluva
vzájemná domluva mezi oběma partnery
domluva o náhradě škody
Cílem návštěvy byla domluva na budoucí spolupráci.
Není s ním rozumná domluva.
2.
ústní, řidčeji písemné napomenutí, pokárání:
Řidič byl potrestán pouze domluvou.
Přestupek byl řešen domluvou.
Když nezabíraly domluvy, dával jsem mu zaracha a občas i výprask.
3. (v čem; s kým)
vyměňování si myšlenek prostřednictvím jazyka nebo jiných znaků, dorozumívání:
domluva v cizím jazyce
Mladí lidé mívají základy angličtiny, takže domluva s nimi bývá snazší.
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)
[domluva]
(2. j. -vy)
podstatné jméno rodu ženského
1. (s kým; mezi kým; o čem; na čem)
dosáhnutí shody, souladu ve věcech, které jsou předmětem rozhovoru, vyjednávání ap., dohoda:
osobní / ústní / telefonická domluva
vzájemná domluva mezi oběma partnery
domluva o náhradě škody
Cílem návštěvy byla domluva na budoucí spolupráci.
Není s ním rozumná domluva.
2.
ústní, řidčeji písemné napomenutí, pokárání:
Řidič byl potrestán pouze domluvou.
Přestupek byl řešen domluvou.
Když nezabíraly domluvy, dával jsem mu zaracha a občas i výprask.
3. (v čem; s kým)
vyměňování si myšlenek prostřednictvím jazyka nebo jiných znaků, dorozumívání:
domluva v cizím jazyce
Mladí lidé mívají základy angličtiny, takže domluva s nimi bývá snazší.
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)