dobrotivý
[dobroťɪviː]
(2. st. -vější)
přídavné jméno
knižní
který je vlídný, laskavý, přívětivý • svědčící o takovém založení syn. dobrosrdečný, dobromyslný:
dobrotivý člověk
Ztratili jsme nejdobrotivějšího krále a nejspravedlivějšího otce.
Měla zdravý rozum a dobrotivé srdce.
Měl takový milý, dobrotivý výraz ve tváři.
expr. Dobrotivý bože, co je zase tohle? zvolání vyjadřující překvapení, zděšení ap.
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)
[dobroťɪviː]
(2. st. -vější)
přídavné jméno
knižní
který je vlídný, laskavý, přívětivý • svědčící o takovém založení syn. dobrosrdečný, dobromyslný:
dobrotivý člověk
Ztratili jsme nejdobrotivějšího krále a nejspravedlivějšího otce.
Měla zdravý rozum a dobrotivé srdce.
Měl takový milý, dobrotivý výraz ve tváři.
expr. Dobrotivý bože, co je zase tohle? zvolání vyjadřující překvapení, zděšení ap.
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)