divočina
[ďɪvočɪna]
(2. j. -ny)
podstatné jméno rodu ženského
1.
příroda, krajina nedotčená lidskou činností, civilizací, nekultivovaná země, divoká krajina • divoce rostoucí porost:
liduprázdná divočina
drsná severská divočina
Cestovatel strávil rok v pusté divočině.
Strmý svah byl zarostlý divočinou.
2.
divoká zvěř • maso divoké zvěře:
lovit divočinu
Srnčí hřbet osolíme a posypeme kořením na divočinu.
K večeři jsme měli divočinu.
3. expresivní
prostředí nebo situace vyznačující se divokostí, nevázaností, neukázněností ap.:
Na tanečním parketu to byla divočina.
Nestojím o žádnou divočinu, chci jen malou oslavu.
Byla to divočina, ale Český Brod má nakonec bod.
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)
[ďɪvočɪna]
(2. j. -ny)
podstatné jméno rodu ženského
1.
příroda, krajina nedotčená lidskou činností, civilizací, nekultivovaná země, divoká krajina • divoce rostoucí porost:
liduprázdná divočina
drsná severská divočina
Cestovatel strávil rok v pusté divočině.
Strmý svah byl zarostlý divočinou.
2.
divoká zvěř • maso divoké zvěře:
lovit divočinu
Srnčí hřbet osolíme a posypeme kořením na divočinu.
K večeři jsme měli divočinu.
3. expresivní
prostředí nebo situace vyznačující se divokostí, nevázaností, neukázněností ap.:
Na tanečním parketu to byla divočina.
Nestojím o žádnou divočinu, chci jen malou oslavu.
Byla to divočina, ale Český Brod má nakonec bod.
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)