dít
[ďiːt]
(3. j. dí, 3. mn. dějí, rozk. děj, čin. děl)
sloveso nedokonavé i dokonavé
knižní
(kdo, co dí: „…“), (kdo, co dí co), (kdo, co dí, že…)
vyjadřovat, vyjádřit, sdělovat, sdělit slovy, říkat, říct syn. pravit:
„Zde je tvé místo,“ dí král.
Nehledej poklad, hledej dobrou ženu, dí skandinávské přísloví.
Známá moudrost dí, že historie se opakuje.
Pravdu dím, když prohlásím, že se tak nestalo poprvé.
Je to směšné, ba co dím, trapné. dokonce
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)
[ďiːt]
(3. j. dí, 3. mn. dějí, rozk. děj, čin. děl)
sloveso nedokonavé i dokonavé
knižní
(kdo, co dí: „…“), (kdo, co dí co), (kdo, co dí, že…)
vyjadřovat, vyjádřit, sdělovat, sdělit slovy, říkat, říct syn. pravit:
„Zde je tvé místo,“ dí král.
Nehledej poklad, hledej dobrou ženu, dí skandinávské přísloví.
Známá moudrost dí, že historie se opakuje.
Pravdu dím, když prohlásím, že se tak nestalo poprvé.
Je to směšné, ba co dím, trapné. dokonce
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)