dcera
[cera]
(2. j. dcery, 3., 6. j. dceři, příd. jm. přivl. dceřin)
podstatné jméno rodu ženského
1.
potomek, dítě ženského pohlaví ve vztahu k rodičům:
vlastní / nevlastní / adoptivní dcera
S partnerkou vychovává dceru a syna.
Matka nepřispívala na výživu své nezletilé dcery.
Má už dvě dospělé dcery.
Vdává svoji jedinou dceru.
příd. jm. přivl. Dceřin přítel je ženatý.
2. knižní
dívka, mladá žena vůbec (ve vlídném nebo povýšeném oslovení):
„Milá dcero,“ vzdychl pan profesor, „tady máš další příklad lidské nedokonalosti.“
Pan farář jí řekl: „Jdi v pokoji, dcero.“
3. náboženství
členka některého ženského církevního řádu:
Je řádovou sestrou Kongregace dcer Božské lásky.
Když se zakládal nový klášter, bývalo zvykem, že ten mateřský, který vyslal své dcery do nově založeného řádového domu, je řádně vybavil nejnutnějšími knihami.
4. knižní
příslušnice téhož národa • (mladá) žena pocházející z nějakého prostředí, dívka:
Zůstala věrnou dcerou českého národa.
Vzal si za manželku selskou dceru.
5. profesní mluva: ekonomie, právo
dceřiná společnost:
Společnost zvažuje prodej české dcery.
Firma je dcerou největší tuzemské pekárenské skupiny.
Základní kapitál dcery činí 2,1 miliardy korun.
◊ dcery Eviny
ženy
► dcerka
[cerka]
(2. j. -rky, 2. mn. -rek)
podstatné jméno rodu ženského
1.
Má nemanželskou dcerku.
S přítelkyní vychovává malou dcerku.
Mému bratrovi se narodila dcerka.
Naše dcerka chodí do první třídy.
2. zastaralé
dcerky vznešených rodů
Oženil se s bohatou měšťanskou dcerkou.
► dceruška
[ceruška]
(2. j. -šky, 2. mn. -šek)
podstatné jméno rodu ženského
► dcerunka
[ceruŋka]
(2. j. -nky, 2. mn. -nek)
podstatné jméno rodu ženského
Narodila se nám malá dceruška.
Mají roztomilou dvouletou dcerušku.
Byla jsem dobře vychovaná dcerunka z lepší rodiny.
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)
[cera]
(2. j. dcery, 3., 6. j. dceři, příd. jm. přivl. dceřin)
podstatné jméno rodu ženského
1.
potomek, dítě ženského pohlaví ve vztahu k rodičům:
vlastní / nevlastní / adoptivní dcera
S partnerkou vychovává dceru a syna.
Matka nepřispívala na výživu své nezletilé dcery.
Má už dvě dospělé dcery.
Vdává svoji jedinou dceru.
příd. jm. přivl. Dceřin přítel je ženatý.
2. knižní
dívka, mladá žena vůbec (ve vlídném nebo povýšeném oslovení):
„Milá dcero,“ vzdychl pan profesor, „tady máš další příklad lidské nedokonalosti.“
Pan farář jí řekl: „Jdi v pokoji, dcero.“
3. náboženství
členka některého ženského církevního řádu:
Je řádovou sestrou Kongregace dcer Božské lásky.
Když se zakládal nový klášter, bývalo zvykem, že ten mateřský, který vyslal své dcery do nově založeného řádového domu, je řádně vybavil nejnutnějšími knihami.
4. knižní
příslušnice téhož národa • (mladá) žena pocházející z nějakého prostředí, dívka:
Zůstala věrnou dcerou českého národa.
Vzal si za manželku selskou dceru.
5. profesní mluva: ekonomie, právo
dceřiná společnost:
Společnost zvažuje prodej české dcery.
Firma je dcerou největší tuzemské pekárenské skupiny.
Základní kapitál dcery činí 2,1 miliardy korun.
◊ dcery Eviny
ženy
► dcerka
[cerka]
(2. j. -rky, 2. mn. -rek)
podstatné jméno rodu ženského
1.
Má nemanželskou dcerku.
S přítelkyní vychovává malou dcerku.
Mému bratrovi se narodila dcerka.
Naše dcerka chodí do první třídy.
2. zastaralé
dcerky vznešených rodů
Oženil se s bohatou měšťanskou dcerkou.
► dceruška
[ceruška]
(2. j. -šky, 2. mn. -šek)
podstatné jméno rodu ženského
► dcerunka
[ceruŋka]
(2. j. -nky, 2. mn. -nek)
podstatné jméno rodu ženského
Narodila se nám malá dceruška.
Mají roztomilou dvouletou dcerušku.
Byla jsem dobře vychovaná dcerunka z lepší rodiny.
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)