definitivní
[defɪnɪtɪvňiː], [defɪnɪtiːvňiː]
přídavné jméno
⟨lat.⟩
1. (2. st. -nější)
který není možno změnit, mající konečnou platnost syn. konečný; op. prozatímní, provizorní:
definitivní podoba novely zákona
definitivní konec kariéry
Jeho rozhodnutí lze považovat za definitivní.
Soud rozhodl s definitivní platností. definitivně
Definitivní potvrzení nákazy trvá několik dní.
Je předčasné činit definitivnější závěry.
2. administrativa
vztahující se k definitivě 1 (zaměstnaneckému poměru ve státní službě), trvalý, stálý:
Byl vypsán konkurs na definitivní místo primáře.
histor. definitivní učitel natrvalo ustanovený
◊ definitivní tečka
1. poslední, závěrečná fáze, část
2. příčina skončení, zániku něčeho
◊ udělat / napsat za něčím (definitivní) tečku
ukončit něco, přestat se něčím zabývat
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)
[defɪnɪtɪvňiː], [defɪnɪtiːvňiː]
přídavné jméno
⟨lat.⟩
1. (2. st. -nější)
který není možno změnit, mající konečnou platnost syn. konečný; op. prozatímní, provizorní:
definitivní podoba novely zákona
definitivní konec kariéry
Jeho rozhodnutí lze považovat za definitivní.
Soud rozhodl s definitivní platností. definitivně
Definitivní potvrzení nákazy trvá několik dní.
Je předčasné činit definitivnější závěry.
2. administrativa
vztahující se k definitivě 1 (zaměstnaneckému poměru ve státní službě), trvalý, stálý:
Byl vypsán konkurs na definitivní místo primáře.
histor. definitivní učitel natrvalo ustanovený
◊ definitivní tečka
1. poslední, závěrečná fáze, část
2. příčina skončení, zániku něčeho
◊ udělat / napsat za něčím (definitivní) tečku
ukončit něco, přestat se něčím zabývat
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)