dativ
[datɪf], [datiːf], 2. j. [datɪvu], [datiːvu]
(2. j. -vu, 6. j. -vu)
podstatné jméno rodu mužského neživotného
⟨lat.⟩
lingvistika
pád s pádovou otázkou „komu, čemu?“, vyjadřující zejména příjemce, směřování děje, prospěch aj. syn. třetí pád:
dativ substantiva
Tvar zájmena „já“ v dativu se používá jako příklonka.
Sloveso „navyknout“ se pojí s dativem.
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)
[datɪf], [datiːf], 2. j. [datɪvu], [datiːvu]
(2. j. -vu, 6. j. -vu)
podstatné jméno rodu mužského neživotného
⟨lat.⟩
lingvistika
pád s pádovou otázkou „komu, čemu?“, vyjadřující zejména příjemce, směřování děje, prospěch aj. syn. třetí pád:
dativ substantiva
Tvar zájmena „já“ v dativu se používá jako příklonka.
Sloveso „navyknout“ se pojí s dativem.
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)