důstojný
[duːstojniː]
(2. st. -nější)
přídavné jméno
1.
svědčící o hodnotě, významu, vážnosti • odpovídající postavení, vážnosti někoho, něčeho, vhodný, slušný op. nedůstojný:
zajistit důstojné stáří
V utkání budeme důstojnými soupeři.
Pietní prostory umožní důstojné rozloučení se zemřelým.
Ze syna chce vychovat důstojného nástupce firmy.
Pacienti i lékaři se dočkají důstojnějších podmínek na poliklinice, která je již řadu let v havarijním stavu.
2.
(o člověku)
mající vážnost, úctu, respekt, vážený, ctihodný:
důstojný pan profesor
Dnes je z ní důstojná starší dáma.
□ důstojný pán
muž v duchovním stavu (často v oslovení), kněz
syn. velebný pán
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)
[duːstojniː]
(2. st. -nější)
přídavné jméno
1.
svědčící o hodnotě, významu, vážnosti • odpovídající postavení, vážnosti někoho, něčeho, vhodný, slušný op. nedůstojný:
zajistit důstojné stáří
V utkání budeme důstojnými soupeři.
Pietní prostory umožní důstojné rozloučení se zemřelým.
Ze syna chce vychovat důstojného nástupce firmy.
Pacienti i lékaři se dočkají důstojnějších podmínek na poliklinice, která je již řadu let v havarijním stavu.
2.
(o člověku)
mající vážnost, úctu, respekt, vážený, ctihodný:
důstojný pan profesor
Dnes je z ní důstojná starší dáma.
□ důstojný pán
muž v duchovním stavu (často v oslovení), kněz
syn. velebný pán
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)