cvičit
[cvɪčɪt]
(3. j., 3. mn. -čí, rozk. -č, čin. -čil, trp. -čen, podst. jm. -čení)
sloveso nedokonavé
1. (kdo cvičí co; s čím; na čem; ~)
provádět tělesné cviky I/1 (pohyby těla):
cvičit jógu / aerobik / gymnastiku
cvičit se švihadlem / s činkami
cvičit na nářadí / na hrazdě
cvičit v tělocvičně / v parku / na hřišti
Běháním se svaly cvičí.
Sám s nohou nehnu, cvičí s ní sestra.
Začnu pravidelně cvičit, abych zhubla.
2. (kdo cvičí co; na co)
opakovat něco se záměrem se v tom zdokonalit, získat schopnost, zručnost, dovednost, procvičovat, nacvičovat něco syn. trénovat:
cvičit na housle / na klavír
cvičit si paměť
Vojáci cvičili střelbu.
Dvě hodiny jsme cvičili jeden tanec.
Učitel s žáky celé týdny cvičil hlásky a jejich výslovnost.
3. (kdo cvičí koho4; koho4 {v čem; na co; pro co; k čemu})
vést někoho k získání dovedností, návyků, k zdokonalení zručnosti, schopností syn. trénovat:
cvičit policisty ve střelbě
cvičit nováčky pro armádu
Cvičil slepecké psy.
Cvičí koně na dostihy.
Vojáci jsou cvičeni na biologickou válku.
4. kolokviální
velmi přemáhat nebo ovládat někoho, cloumat, lomcovat:
Hormony s námi pořádně cvičí.
Kůň byl neklidný a pořádně se mnou cvičil.
Je zlobivá a s rodiči pěkně cvičí.
► cvičívat
[cvɪčiːvat]
(3. j. -vá, čin. -val)
sloveso nedokonavé
opakovací
1.
V úterý cvičíváme v místní tělocvičně.
Jako děti jsme cvičívali v bílých tričkách a modrých trenýrkách.
2.
Už od Mikuláše cvičíval tatínek koledy na housle.
3.
Vojsko dříve cvičívalo koně v jízdárně.
dokonavé k 3 → vycvičit
podstatné jméno → i cvičení
přídavné jméno → i cvičený
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)
[cvɪčɪt]
(3. j., 3. mn. -čí, rozk. -č, čin. -čil, trp. -čen, podst. jm. -čení)
sloveso nedokonavé
1. (kdo cvičí co; s čím; na čem; ~)
provádět tělesné cviky I/1 (pohyby těla):
cvičit jógu / aerobik / gymnastiku
cvičit se švihadlem / s činkami
cvičit na nářadí / na hrazdě
cvičit v tělocvičně / v parku / na hřišti
Běháním se svaly cvičí.
Sám s nohou nehnu, cvičí s ní sestra.
Začnu pravidelně cvičit, abych zhubla.
2. (kdo cvičí co; na co)
opakovat něco se záměrem se v tom zdokonalit, získat schopnost, zručnost, dovednost, procvičovat, nacvičovat něco syn. trénovat:
cvičit na housle / na klavír
cvičit si paměť
Vojáci cvičili střelbu.
Dvě hodiny jsme cvičili jeden tanec.
Učitel s žáky celé týdny cvičil hlásky a jejich výslovnost.
3. (kdo cvičí koho4; koho4 {v čem; na co; pro co; k čemu})
vést někoho k získání dovedností, návyků, k zdokonalení zručnosti, schopností syn. trénovat:
cvičit policisty ve střelbě
cvičit nováčky pro armádu
Cvičil slepecké psy.
Cvičí koně na dostihy.
Vojáci jsou cvičeni na biologickou válku.
4. kolokviální
?kolokviální
Jako kolokviální označujeme slova a významy, které jsou typické pro každodenní vyjadřování a zároveň v něm nepůsobí zhruběle. Tradičně se označují jako nespisovné.
expresivní (kdo, co cvičí s kým)Jako kolokviální označujeme slova a významy, které jsou typické pro každodenní vyjadřování a zároveň v něm nepůsobí zhruběle. Tradičně se označují jako nespisovné.
velmi přemáhat nebo ovládat někoho, cloumat, lomcovat:
Hormony s námi pořádně cvičí.
Kůň byl neklidný a pořádně se mnou cvičil.
Je zlobivá a s rodiči pěkně cvičí.
► cvičívat
[cvɪčiːvat]
(3. j. -vá, čin. -val)
sloveso nedokonavé
opakovací
1.
V úterý cvičíváme v místní tělocvičně.
Jako děti jsme cvičívali v bílých tričkách a modrých trenýrkách.
2.
Už od Mikuláše cvičíval tatínek koledy na housle.
3.
Vojsko dříve cvičívalo koně v jízdárně.
dokonavé k 3 → vycvičit
podstatné jméno → i cvičení
přídavné jméno → i cvičený
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)