couvnout
[co͡uvno͡ut]
(3. j. couvne, rozk. couvni, čin. couvl, couvnul, čin. ž. couvla, podst. jm. couvnutí)
sloveso dokonavé
1. (kdo couvne ~; odkud; kam; s čím; čím) (co couvne ~; odkud; kam)
pohnout se zpět, dozadu • pohnout něčím zpět, dozadu:
couvnout z cesty
couvnout autem / s autem
Kočka couvla ke zdi a naježila se.
Autobus musel trochu couvnout.
Trochu se zapotácel a couvl o krok.
podst. jm. samovolné couvnutí vozidla při rozjezdu do kopce
2. expresivní (kdo couvne z čeho; od čeho; před čím; ~)
upustit od nějakého rozhodnutí, úmyslu, přesvědčení ap. syn. ustoupit:
couvnout ze svých požadavků
Od koupě couvl těsně před podpisem smlouvy.
Protože manžel před rozvodem couvl, nakonec k němu nedošlo.
nedokonavé k 1, 2 → couvat 1, 2
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)
[co͡uvno͡ut]
(3. j. couvne, rozk. couvni, čin. couvl, couvnul, čin. ž. couvla, podst. jm. couvnutí)
sloveso dokonavé
1. (kdo couvne ~; odkud; kam; s čím; čím) (co couvne ~; odkud; kam)
pohnout se zpět, dozadu • pohnout něčím zpět, dozadu:
couvnout z cesty
couvnout autem / s autem
Kočka couvla ke zdi a naježila se.
Autobus musel trochu couvnout.
Trochu se zapotácel a couvl o krok.
podst. jm. samovolné couvnutí vozidla při rozjezdu do kopce
2. expresivní (kdo couvne z čeho; od čeho; před čím; ~)
upustit od nějakého rozhodnutí, úmyslu, přesvědčení ap. syn. ustoupit:
couvnout ze svých požadavků
Od koupě couvl těsně před podpisem smlouvy.
Protože manžel před rozvodem couvl, nakonec k němu nedošlo.
nedokonavé k 1, 2 → couvat 1, 2
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)