cloumat
[clo͡umat]
(3. j. -má, -me, rozk. -mej, čin. -mal, trp. -mán, podst. jm. -mání)
sloveso nedokonavé
expr.
1. (kdo, co cloumá čím, kým; s čím, s kým)
prudce, trhavě pohybovat, silně smýkat sem tam, škubat syn. lomcovat:
Vítr cloumal stromy.
Cloumal klikou a dobýval se dovnitř.
Cloumala jimi zimnice.
Necloumej s tím tolik, ať to nerozbiješ!
Chytil ho pod krkem a cloumal s ním, až mu roztrhnul košili.
2. (co cloumá kým; s kým)
(o duševních stavech ap.)
silně citově znepokojovat nebo ovládat:
Začíná s ním cloumat puberta.
Bylo mi do breku a zároveň mnou cloumal vztek.
Po zdrcující porážce závodníci těžko hledali slova, cloumaly s nimi bezmoc, lítost i zloba.
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)
[clo͡umat]
(3. j. -má, -me, rozk. -mej, čin. -mal, trp. -mán, podst. jm. -mání)
sloveso nedokonavé
expr.
1. (kdo, co cloumá čím, kým; s čím, s kým)
prudce, trhavě pohybovat, silně smýkat sem tam, škubat syn. lomcovat:
Vítr cloumal stromy.
Cloumal klikou a dobýval se dovnitř.
Cloumala jimi zimnice.
Necloumej s tím tolik, ať to nerozbiješ!
Chytil ho pod krkem a cloumal s ním, až mu roztrhnul košili.
2. (co cloumá kým; s kým)
(o duševních stavech ap.)
silně citově znepokojovat nebo ovládat:
Začíná s ním cloumat puberta.
Bylo mi do breku a zároveň mnou cloumal vztek.
Po zdrcující porážce závodníci těžko hledali slova, cloumaly s nimi bezmoc, lítost i zloba.
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)