cín
[ciːn]
(2. j. cínu, 6. j. cínu)
podstatné jméno rodu mužského neživotného
⟨něm.⟩
chemie
stříbřitý měkký snadno zpracovatelný kov užívaný k výrobě slitin, nádob, fólií aj., chemický prvek, zn. Sn:
těžba cínu rudy obsahující sloučeniny cínu
slitina cínu a olova
sbírka porcelánu a cínu předmětů z cínu
konzervy potažené cínem proti korozi
Výtvarník své plastiky odlévá z cínu a bronzu.
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)
[ciːn]
(2. j. cínu, 6. j. cínu)
podstatné jméno rodu mužského neživotného
⟨něm.⟩
chemie
stříbřitý měkký snadno zpracovatelný kov užívaný k výrobě slitin, nádob, fólií aj., chemický prvek, zn. Sn:
těžba cínu rudy obsahující sloučeniny cínu
slitina cínu a olova
sbírka porcelánu a cínu předmětů z cínu
konzervy potažené cínem proti korozi
Výtvarník své plastiky odlévá z cínu a bronzu.
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)