brunátnět
[brunaːtňet]
(3. j. -ní, 3. mn. -nějí, -ní, rozk. -něj, čin. -něl, podst. jm. -nění)
sloveso nedokonavé
(kdo brunátní z něj. příčiny; v čem) (co brunátní komu; komu z něj. příčiny)
stávat se brunátně zbarveným:
brunátnět vzteky
Řvali na sebe, až jim brunátněly tváře.
Jak propadal nervozitě, brunátněl v obličeji.
dokonavé → zbrunátnět
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)
[brunaːtňet]
(3. j. -ní, 3. mn. -nějí, -ní, rozk. -něj, čin. -něl, podst. jm. -nění)
sloveso nedokonavé
(kdo brunátní z něj. příčiny; v čem) (co brunátní komu; komu z něj. příčiny)
stávat se brunátně zbarveným:
brunátnět vzteky
Řvali na sebe, až jim brunátněly tváře.
Jak propadal nervozitě, brunátněl v obličeji.
dokonavé → zbrunátnět
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)