breptat
[breptat]
(3. j. -tá, rozk. (ne)breptej, čin. -tal, podst. jm. -tání)
sloveso nedokonavé
expresivní
brebtat
[breptat]
(3. j. -tá, rozk. (ne)breptej, čin. -tal, podst. jm. -tání)
sloveso nedokonavé
expresivní
1. (kdo breptá co; ~)
nezřetelně, nesrozumitelně mluvit, mumlat:
breptat cosi ze spaní
brebtat si pro sebe
Dítě začalo breptat.
Šla po ulici a něco si breptala.
2. (kdo breptá co; o čem; ~)
hodně, často nesmyslně, bezobsažně mluvit, žvanit, plácat:
Neustále breptá jedno a to samé.
Překotně brebtal omluvy.
Co to breptáš za nesmysly?
Sbor je úžasně ukázněný, nikdo během zkoušek nebreptá.
Abychom zabily čas, brebtáme o všem možném.
podst. jm. Zaposlouchala se do brebtání svých kolegyň.
3. (kdo breptá z něj. příčiny; ~)
projevovat slovy nespokojenost, stěžovat si, nadávat syn. brblat 2:
Honza breptá nad špatným značením.
Manžel breptal, že už je to na něj moc.
Breptala, jak ji bolí nohy.
Když ho rodiče pro něco poslali, tak vůbec nebrebtal.
podst. jm. Udělala to bez breptání.
4. (kdo breptá ~)
(často v divadle, v rozhlase ap.) bezděky chybně nebo zkomoleně vyslovovat slova syn. přeříkávat se:
Ztrémovaná moderátorka během galavečera neustále breptala.
Důvoly… důvody… fuj, to dneska breptám.
Mluví pomalu, aby nebrebtal.
dokonavé k 1 → zabreptat, zabrebtat
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)
[breptat]
(3. j. -tá, rozk. (ne)breptej, čin. -tal, podst. jm. -tání)
sloveso nedokonavé
expresivní
brebtat
[breptat]
(3. j. -tá, rozk. (ne)breptej, čin. -tal, podst. jm. -tání)
sloveso nedokonavé
expresivní
1. (kdo breptá co; ~)
nezřetelně, nesrozumitelně mluvit, mumlat:
breptat cosi ze spaní
brebtat si pro sebe
Dítě začalo breptat.
Šla po ulici a něco si breptala.
2. (kdo breptá co; o čem; ~)
hodně, často nesmyslně, bezobsažně mluvit, žvanit, plácat:
Neustále breptá jedno a to samé.
Překotně brebtal omluvy.
Co to breptáš za nesmysly?
Sbor je úžasně ukázněný, nikdo během zkoušek nebreptá.
Abychom zabily čas, brebtáme o všem možném.
podst. jm. Zaposlouchala se do brebtání svých kolegyň.
3. (kdo breptá z něj. příčiny; ~)
projevovat slovy nespokojenost, stěžovat si, nadávat syn. brblat 2:
Honza breptá nad špatným značením.
Manžel breptal, že už je to na něj moc.
Breptala, jak ji bolí nohy.
Když ho rodiče pro něco poslali, tak vůbec nebrebtal.
podst. jm. Udělala to bez breptání.
4. (kdo breptá ~)
(často v divadle, v rozhlase ap.) bezděky chybně nebo zkomoleně vyslovovat slova syn. přeříkávat se:
Ztrémovaná moderátorka během galavečera neustále breptala.
Důvoly… důvody… fuj, to dneska breptám.
Mluví pomalu, aby nebrebtal.
dokonavé k 1 → zabreptat, zabrebtat
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)