brebentit
[brebenťɪt]
(3. j., 3. mn. -tí, rozk. -ti, čin. -til, podst. jm. -tění)
sloveso nedokonavé
expresivní (kdo brebentí co; o čem, o kom; ~; „…“)
rychle, hodně, někdy nesrozumitelně mluvit:
Rozčíleně cosi brebentila ve své mateřštině.
Celou snídani brebentila o plese.
Kluci vesele brebentili.
Děti brebentily jedno přes druhé.
Je hrozně upovídaná, pořád něco brebentí.
„Brýle. Kdepak je mám? Tady jsou,“ brebentila.
podst. jm. Přestaňte už s tím brebentěním.
dokonavé → zabrebentit
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)
[brebenťɪt]
(3. j., 3. mn. -tí, rozk. -ti, čin. -til, podst. jm. -tění)
sloveso nedokonavé
expresivní (kdo brebentí co; o čem, o kom; ~; „…“)
rychle, hodně, někdy nesrozumitelně mluvit:
Rozčíleně cosi brebentila ve své mateřštině.
Celou snídani brebentila o plese.
Kluci vesele brebentili.
Děti brebentily jedno přes druhé.
Je hrozně upovídaná, pořád něco brebentí.
„Brýle. Kdepak je mám? Tady jsou,“ brebentila.
podst. jm. Přestaňte už s tím brebentěním.
dokonavé → zabrebentit
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)