blekotat
[blekotat]
(3. j. -tá, rozk. (ne)blekotej, čin. -tal, podst. jm. -tání)
sloveso nedokonavé
expresivní
(kdo blekotá co; že…; „…“; ~)
mluvit přerývaně, nesouvisle, nepřipraveně:
Blekotal narychlo vymyšlené výmluvy.
Blekotal, že to tak nemyslel.
„Co si myslíš ty?“ obrátil se ke mně. „Já… já…,“ blekotal jsem.
Zadíval se mi zpříma do očí a já začala blekotat a koktat.
podst. jm. Podle jeho blekotání hned poznali, že je silně opilý.
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)
[blekotat]
(3. j. -tá, rozk. (ne)blekotej, čin. -tal, podst. jm. -tání)
sloveso nedokonavé
expresivní
(kdo blekotá co; že…; „…“; ~)
mluvit přerývaně, nesouvisle, nepřipraveně:
Blekotal narychlo vymyšlené výmluvy.
Blekotal, že to tak nemyslel.
„Co si myslíš ty?“ obrátil se ke mně. „Já… já…,“ blekotal jsem.
Zadíval se mi zpříma do očí a já začala blekotat a koktat.
podst. jm. Podle jeho blekotání hned poznali, že je silně opilý.
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)