blbě
[blbje]
(2. st. blběji)
příslovce
kolokviální
1.
vyjadřuje záporné hodnocení stavu, činnosti nebo situace, špatně:
blbě se rozhodnout
blbě se vymlouvat nesmyslně
blbě se ptát hloupě
Cítím se blbě, že jsem mlčel.
Na fotkách vypadám vždycky blbě.
Blbě šlápnul a podvrtnul si kotník.
Odpovídali stále blběji.
2. v přísudku (komu)
(zejména ve spojení se slovesy být, udělat se)
vyjadřuje, že někdo prožívá velmi nepříjemný, zprav. fyzický stav, nevolno syn. špatně:
Je mi blbě od žaludku, na zvracení.
V autě jí bývá blbě.
Udělalo se mu až blbě z toho, jak všichni v jeho okolí lžou.
→ doblba, do blba
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)
[blbje]
(2. st. blběji)
příslovce
kolokviální
?kolokviální
Jako kolokviální označujeme slova a významy, které jsou typické pro každodenní vyjadřování a zároveň v něm nepůsobí zhruběle. Tradičně se označují jako nespisovné.
expresivníJako kolokviální označujeme slova a významy, které jsou typické pro každodenní vyjadřování a zároveň v něm nepůsobí zhruběle. Tradičně se označují jako nespisovné.
1.
vyjadřuje záporné hodnocení stavu, činnosti nebo situace, špatně:
blbě se rozhodnout
blbě se vymlouvat nesmyslně
blbě se ptát hloupě
Cítím se blbě, že jsem mlčel.
Na fotkách vypadám vždycky blbě.
Blbě šlápnul a podvrtnul si kotník.
Odpovídali stále blběji.
2. v přísudku (komu)
(zejména ve spojení se slovesy být, udělat se)
vyjadřuje, že někdo prožívá velmi nepříjemný, zprav. fyzický stav, nevolno syn. špatně:
Je mi blbě od žaludku, na zvracení.
V autě jí bývá blbě.
Udělalo se mu až blbě z toho, jak všichni v jeho okolí lžou.
→ doblba, do blba
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)