blamovat
(1. j. -muji, -muju, 3. j. -muje, 3. mn. -mují, -mujou, rozk. -muj, čin. -moval, trp. -mován, podst. jm. -mování)
sloveso nedokonavé i dokonavé
⟨fr.⟩
1. (kdo blamuje koho4; koho4 čím)
lhaním, podváděním ap. vyvolávat, vyvolat nesprávné, mylné představy o něčem:
blamovat veřejnost
Falešnými posudky blamovala soud.
2. (kdo blamuje koho4 {čím; před kým}) (co blamuje koho4; koho4 před kým})
svým jednáním (často neúmyslně) způsobovat, způsobit někomu ostudu syn. zesměšňovat, zesměšnit, znemožňovat, znemožnit:
Korupční aféra jej veřejně blamovala.
Ze své funkce po týdnu rezignoval, čímž blamoval celou stranu.
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)
(1. j. -muji, -muju, 3. j. -muje, 3. mn. -mují, -mujou, rozk. -muj, čin. -moval, trp. -mován, podst. jm. -mování)
sloveso nedokonavé i dokonavé
⟨fr.⟩
1. (kdo blamuje koho4; koho4 čím)
lhaním, podváděním ap. vyvolávat, vyvolat nesprávné, mylné představy o něčem:
blamovat veřejnost
Falešnými posudky blamovala soud.
2. (kdo blamuje koho4 {čím; před kým}) (co blamuje koho4; koho4 před kým})
svým jednáním (často neúmyslně) způsobovat, způsobit někomu ostudu syn. zesměšňovat, zesměšnit, znemožňovat, znemožnit:
Korupční aféra jej veřejně blamovala.
Ze své funkce po týdnu rezignoval, čímž blamoval celou stranu.
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)