bělit
[bjelɪt]
(3. j., 3. mn. bělí, rozk. běl, čin. bělil, trp. bělen, podst. jm. bělení)
sloveso nedokonavé
(kdo bělí co; co {jak; komu; čím})
činit bílým, bělejším • dodávat bílé zabarvení:
bělit přízi
bělit prádlo na slunci
Zubař mu bělí zuby.
Používá jen cukr, který nebyl chemicky bělen.
podst. jm. bělení papíru chlorem
dokonavé → vybělit
přídavné jméno → i bělený
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)
[bjelɪt]
(3. j., 3. mn. bělí, rozk. běl, čin. bělil, trp. bělen, podst. jm. bělení)
sloveso nedokonavé
(kdo bělí co; co {jak; komu; čím})
činit bílým, bělejším • dodávat bílé zabarvení:
bělit přízi
bělit prádlo na slunci
Zubař mu bělí zuby.
Používá jen cukr, který nebyl chemicky bělen.
podst. jm. bělení papíru chlorem
dokonavé → vybělit
přídavné jméno → i bělený
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)