bídník
[biːdňiːk]
(2. j. -íka, 3., 6. j. -íkovi, -íku, 5. j. -íku, -íče, 1. mn. -íci, 6. mn. -ících)
podstatné jméno rodu mužského životného
zastaralé, hanlivé
špatný, podlý, bezcharakterní člověk syn. ničema, darebák; bídák:
Mnozí mne pokládali za bídníka.
Bídník došel spravedlivého trestu.
Že se nestydíš, ty bídníku!
► bídnice
[biːdňɪce]
(2. j. -ce, 2. mn. -c)
podstatné jméno rodu ženského
Ta bídnice mu zničila život.
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)
[biːdňiːk]
(2. j. -íka, 3., 6. j. -íkovi, -íku, 5. j. -íku, -íče, 1. mn. -íci, 6. mn. -ících)
podstatné jméno rodu mužského životného
zastaralé, hanlivé
špatný, podlý, bezcharakterní člověk syn. ničema, darebák; bídák:
Mnozí mne pokládali za bídníka.
Bídník došel spravedlivého trestu.
Že se nestydíš, ty bídníku!
► bídnice
[biːdňɪce]
(2. j. -ce, 2. mn. -c)
podstatné jméno rodu ženského
Ta bídnice mu zničila život.
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)