antiteze
[ʔantɪteze]
(2. j. -ze)
podstatné jméno rodu ženského
⟨řec.⟩
1. knižní
tvrzení, které je v rozporu s jiným tvrzením, tvrzení odporující tezi, protiklad op. teze:
antiteze k úvodní námitce
Proti sobě stojí teze o konečnu a antiteze o nekonečnu.
Rozvíjel ty nejsmělejší antiteze.
2. filozofie
protiklad teze podle filozofie Georga Wilhelma Friedricha Hegela:
Teze a antiteze podle Hegela splynou v syntézu.
3. literární věda, lingvistika
přirovnání protikladem • spojení dvou protikladných vyjádření:
Ve stylizaci dopisu se uplatňuje princip antiteze.
Z barokního dramatického sváru vyplývá básnická figura antiteze.
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)
[ʔantɪteze]
(2. j. -ze)
podstatné jméno rodu ženského
⟨řec.⟩
1. knižní
tvrzení, které je v rozporu s jiným tvrzením, tvrzení odporující tezi, protiklad op. teze:
antiteze k úvodní námitce
Proti sobě stojí teze o konečnu a antiteze o nekonečnu.
Rozvíjel ty nejsmělejší antiteze.
2. filozofie
protiklad teze podle filozofie Georga Wilhelma Friedricha Hegela:
Teze a antiteze podle Hegela splynou v syntézu.
3. literární věda, lingvistika
přirovnání protikladem • spojení dvou protikladných vyjádření:
Ve stylizaci dopisu se uplatňuje princip antiteze.
Z barokního dramatického sváru vyplývá básnická figura antiteze.
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)