amen
[ʔaːmen], [ʔamen]
citoslovce
⟨hebr.⟩
ámen
[ʔaːmen]
citoslovce
⟨hebr.⟩
1. náboženství
(v křesťanské liturgii) výraz pronášený na závěr modlitby, kázání ap. vyjadřující souhlas s tím, co bylo řečeno:
Anno Magdaleno, křtím tě ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen.
ve funkci podstatného jména Za modlitbou zaznělo sborové amen.
2.
ukončení promluvy, zprav. vyjadřující, že mluvčí nechce o tématu dále mluvit:
konec, šmytec, ámen
Co jsme potřebovali, jsme sdělili. Amen.
◊ s něčím (už) je amen / ámen expresivní
něco (už) skončilo, s něčím je konec:
Jak jsem žila dříve, s tím je navždy amen.
Dřív jsem hrával závodně, ale s tím už je dneska ámen.
→ doklady v korpusu
◊ s někým je amen / ámen expresivní
někdo je (skoro) mrtvý • někdo se nevyhne životnímu neúspěchu, katastrofě ap.:
Jestli mě tu najdou, tak je se mnou amen.
Buď seženou peníze, nebo je s nimi ámen.
→ doklady v korpusu
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)
[ʔaːmen], [ʔamen]
citoslovce
⟨hebr.⟩
ámen
[ʔaːmen]
citoslovce
⟨hebr.⟩
1. náboženství
(v křesťanské liturgii) výraz pronášený na závěr modlitby, kázání ap. vyjadřující souhlas s tím, co bylo řečeno:
Anno Magdaleno, křtím tě ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen.
ve funkci podstatného jména Za modlitbou zaznělo sborové amen.
2.
ukončení promluvy, zprav. vyjadřující, že mluvčí nechce o tématu dále mluvit:
konec, šmytec, ámen
Co jsme potřebovali, jsme sdělili. Amen.
◊ s něčím (už) je amen / ámen expresivní
něco (už) skončilo, s něčím je konec:
Jak jsem žila dříve, s tím je navždy amen.
Dřív jsem hrával závodně, ale s tím už je dneska ámen.
→ doklady v korpusu
◊ s někým je amen / ámen expresivní
někdo je (skoro) mrtvý • někdo se nevyhne životnímu neúspěchu, katastrofě ap.:
Jestli mě tu najdou, tak je se mnou amen.
Buď seženou peníze, nebo je s nimi ámen.
→ doklady v korpusu
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)