doučit
[doʔučɪt], [doučɪt]
(3. j., 3. mn. -čí, rozk. -č, čin. -čil, trp. -čen, podst. jm. -čení)
sloveso dokonavé
1. (kdo doučí koho4 co)
dodatečnou výukou doplnit vědomosti, učivo:
Doučila ho fyziku.
Hledám někoho, kdo by mě doučil chemii.
podst. jm. Nabízí žákům za peníze doučení látky.
2. (kdo doučí {co})
přestat učit:
Dneska jsem už doučil.
Přebyteční učitelé doučí v mnoha případech letošní školní rok, odcházet však budou v průběhu celého kalendářního roku.
nedokonavé k 1 → doučovat
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)
[doʔučɪt], [doučɪt]
(3. j., 3. mn. -čí, rozk. -č, čin. -čil, trp. -čen, podst. jm. -čení)
sloveso dokonavé
1. (kdo doučí koho4 co)
dodatečnou výukou doplnit vědomosti, učivo:
Doučila ho fyziku.
Hledám někoho, kdo by mě doučil chemii.
podst. jm. Nabízí žákům za peníze doučení látky.
2. (kdo doučí {co})
přestat učit:
Dneska jsem už doučil.
Přebyteční učitelé doučí v mnoha případech letošní školní rok, odcházet však budou v průběhu celého kalendářního roku.
nedokonavé k 1 → doučovat
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)